Čas tak strašně rychle letí

Konečně jsem našla chvíli a sedla k tomu žroutu času jménem počítač. Zjistila jsem že rok a půl jsem vám o nás nedala vědět. Nebojte, víčka stále sbíráme a pořád jsme náš boj ani na chviličku nevzdali. Jen se u nás za tuto, pro někoho relativně krátkou dobu, událo tolik věcí, a i když jsem já jako máma měla někdy pocit, že už to nezvládám, uvědomila jsem si, že mě to prostě položit nesmí. Jsem tu pro ně, pro mé dva krásne syny, a spolu všechno zvládneme. Já jim musím nějaký čas zametat cestičku než se po ní vydají po svých s vlastním pocitem uvědomění, že jsou za sebe zodpovědní. Ano, věřím, že jednou i Lukáš se po této cestičce dá, věřím a doufám.